Historie
AHOJ KAMARÁDE
Motto:
Ahoj, kamaráde, zvedni se mnou číš,
osud číhá na tě všade,jemu vstříc nemusíš;
snad pijem naposledy, to ví jen bůh sám,
mně nevadí to tedy,vždyť dnešek patří nám!
Karel Brokenický, Ahoj kamaráde
Pozdrav ahoj, který čeští
trampové převzali od členů vodáckých spolků, pochází z
anglického ahoy, což je námořnické volání na míjející loď
(hoy – menší nákladní loď) už od středověku. Některé
neoficiální, především katolické zdroje uvádějí, že nápis
AHOJ býval umístěn na přídích španělských korábů a je
zkratkou těchto slov: Ad HOnorem Jesu (Ke cti
Ježíše).
Trampské oslovování kamaráde a kamarádko pochází z
francouzského Camarade (čte se kamarad), které vzniklo ze
španělského Camarilla, což znamená komora. Přeneseně se tak
také nazývalo komornictvo, které žilo v domácnosti panovníka
a nezřídka mělo na něj značný vliv.
V dobrodružných románech vycházejících ke konci 19.století
je kamarád totéž co druh, tovaryš či věrný přítel.
________________________________________________________________________
Šerifové osady Club údolí ticha
Od roku 1927 až do roku 1935 měla každá chata svého šerifa.
1935 – 1937 Ruda Pacovský
1937 Karel Horák – „Hocky“
1938 Pepa Novotný senior – „Scot“
1939 Frank Jinšík – „Nemluva“
1953 – 1968 předseda osadního výboru Pepa Kadlec
1968 – 1974 Pepa Kadlec
1974 – 1990 Marie Kadlecová
1990 – 1998 Josef Novotný junior – „Scot“
1998 – 2008 Standa Jeřáb „Čenda“
2008 – 2022 Pavel Sočava
2022
–
Martin Jeřáb
________________________________________________________________________
BOB HURIKÁN
DĚJINY TRAMPINGU str.60-63
S.O.Ú.T. SPOJENÉ OSADY ÚDOLÍ TICHA
C.Ú.T. CLUB ÚDOLÍ TICHA
...kdo jinochem byl, vyspěl v statné muže,
bradu i ret zdobí vousů tmavý rámeček
dívka, které kdysi kvetly v tváři mladé růže
dnes v klínu chová z masa-kostí živý raneček.
10 let C.Ú.T. 1937 (báseň)
Nikde jinde se snad nenaplňuje zákon vývinu tak jako u
trampingu. Začíná se skautingem, pak po určitém věkovém
odstupu přechází se k trampingu. Nejdříve se stanaří,
později osadničí, a na osadě vyspělý tramp vybíjí své
tulácké choutky ve sportu. Tento nikde nepsaný zákon se
vyplnil do poslední litery i u osadníků Údolí ticha. Z jara
1926 tlupa stanařů s notnou dávkou romantiky vnikla do
posázavských hvozdů,aby vyhověla svým kanadským pudům –
té vzdálené pohanské víře Inků v Boha Slunce, jenž v nich
uhnětl všechnu tu lásku pro jejich údolí, které toho roku
objevili. Přišlo sychravé počasí a s ním i velké svízele
stanařů – mokro, zima a psí život okolo táborového ohně.
Tlupa se rozhodla pro postavení chaty. Sehnala sice jen tři
sta korun, ale ničeho se nezalekla potvrzujíc, že mládí se
ničeho nebojí. Za 300 Kč (r.1927) mnoho dříví chlapci
nedostali a tak podle toho chata vypadala. Byla malá, bez
oken a jen taktak, že pojala ve svou náruč osadníky, ovšem
na obrácení skrčeného těla nebylo ani pomyšlení. To se
muselo vylézt z boudy a obrátit se venku. Dostala tak
přiléhavý název PSINEC. A tato chatka stala se pramátí
celého údolí. (Chata Psinec stávala v místě u ústí
třebsínského potoka vlévajícího se do Sázavy). První osadník
Ludva Kavka nezůstal dlouho sám. Do údolí přišli jiní a jiní
a zanedlouho celá zlatokopecká vesnice jako někde na
Aljašce. Chata ARAPAOS, BOSTON, ÚSVIT, UNGAWA, HARWARD, NA
STRÁŽI, KEC, SAMOTA, BUNGALOW, MALOMOCNÝCH, RID-WAY, SCOTT,
RANCH DE ESCATADO, TOWER, SHANGHAI, PRŮVAN, ONTARIO,
EL-CIDO, HOKAIDO, ZAPADÁK, LONE STAR a mnoho jiných.Tehdy se
osadníci spojili a založili (r.1936) Spojené osady údolí
ticha.Prvním předsedajícím šerifem se stal Rudla
Pacovský.Fricek, Ala, Čoud a Gregor začali pěstovat box, ale
po jedné noci, kdy bylo údolí vykradeno, nastal následkem
nedostatku odcizeného sortovního náčiní konec jejich
sportovní činnosti. První závodní šestku reprezentovali
(r.1929) Zoubek, Kája, Luciánek, Pay-Pay, Nohejl, Čára a
Hlava. Rok 1931, 25.července, odešel celému údolí kamarád
Černoušek, jehož památku uctívají každoročním sportovním
memoriálem. Další dlouholetí stanaři postavili COLORADO.
Nejvíce se nadřeli Kulatej, Franta, Pepík, Čudla a
kuchařinka Marie a všichni osadníci.Posledním přibitým
hřebíkem se samozřejmě také stali členy C.Ú.T. Roku 1933
Zajíček, Venca Bill (Václav Jelínek), Camfour, Spálenka a
Bradýř, postavili OLD-WAY. Tato chatka se měla k světu.
Osada vytvořila v čele se Zajíčkem pěvecký sboreček
Midway-Club. Vojenské povinnosti a jiné srdeční zájmy
kroužek stále drobily, až ho rozdrobily úplně. Hockey
z TOWERU, Holuběnka, Vilda, Rudla alias Zelené Aliby
z PSINCE, Šiška, Ernest, Ferda Havel, Běhoun, Flash Ulman
z UNGAWY, bratři Olda a Karel Hejní, bratři Jindra a Tonda
Sobotkové, Tereba, Pacovský, Ramona, Fontain a bratři Rudla
a Standa Jeřábové, Tvořili při oslavě desetiletí jádro Clubu
údolí Ticha, který se rok před tímto jubileem (1936) ustavil
na valné hromadě. Slavného desetiletí osady se také
zúčastnila skromná osadnice Vlasta Koubková. Nemá žádnou
honosnou přezdívku, je jen trampkou Vlastičkou, ale co síly
a odvahy skryto je v její droboučké postavě. Vlasta je
skromná závodnice, která svou roztomilou prostodušností na
sebe řekne zrovna tak své úspěchy, jako neúspěchy. Svými
nádhernými výsledky v lehké atletice vykonala propagačně pro
C.Ú.T. jistě více, než některý osadník za celý svůj život.
Tato dívka zná svůj životní úkol, jenž promítnutý do naší
doby zní: „Žena, sparťansky žijící, je zárukou zdravých
dětí!“ Staří osadníci a průkopníci tohoto údolí již odešli.
Zmizeli Leška, Boža, Volák, Nohejl, Kos, Gregor, Malý Rudla
ze PSINCE, Ramona, Španěl, Hubert, Mongol, Polda, Čára,
Baňour, Kulatý, Aida atd. Život – shon – je zavolal a
nevrátil je zpět. Snad opět někdy přijdou ohřát si své
vzpomínky k táborovým ohňům v údolí…. A jako odtéká voda ve
Zlaté řece, následována novým proudem, tak také nový příliv
osadníků zaplavil naše údolí. Přišli Kaštan, Fiškus, Béďa,
Janouš, Kočí, Koubek, Jinšík zvaný Málomluvný, Gingy atd.
Z žen Máňa, Anča atd.atd., samé hezké a hodné divoženky,
které zpívají, vaří, udržují pořádek jak se sluší a patří na
budoucí mámy malých trampátek. Sport zaujal všechny na
osadě. Hrdinnými bojovníky klubové vlajky v ping-pongu se
stali Olda a Karel Hajní, Jindra Sobotka a jeho bratr Tonda,
Standa Jeřáb a Pacovský. A nezůstává jen při tom, Club údolí
ticha pořádá zimní přebory, i jarní běhy atd. Šerifem mimo
Rudly Pacovského byl v roce 1937 Karel Horák – Hocky,
Poctivý chlap s mozolnatýma rukama a stoprocentní kamarád.
Roku 1938 Pepa Novotný zvaný Scot, který přesto, že je
Scotem, by srdce rozdělil a letošního roku (1939) se ujal
šerifské moci Frank Jinšík zvaný pro svou výřečnost Nemluva.
Dnes je Club údolí ticha uznávaným činitelem v trampském
společenském a sportovním světě, neboť osadní zlato-modrá
vlajka často vlaje na stožáru vítězů.
Údolí ticha již 12 let žije –
nadále zůstane osada stát,
vždyť pro ni srdce osadníků bije
vlajka C.Ú.T. nad ní bude vždy vlát!
Flash z UNGAWY (báseň) 1939 – 12.let osady C.Ú.T.
Jak Bob Hurikán kazil českou mládež
Pasovali ho na trampského
krále, vzdoroval třem režimům a od popravy ho zachránil
konec války. Jeho písnička Rikatádo dodnes zní u
táboráků.Josef Peterka alias Bob Hurikán se narodil právě
před sto lety.(1907).
Medové manšestráky, kanady, kostkovaná košile, na krku
šátek. A kytara. Málokdo ho znal jinak.Jako devítiletý
začínal u skautů, na stařičké fotografii dokonce stojí
Masarykovi na Hradě čestnou stráž. Jenže " život podle
píšťalky " ho záhy přestal bavit. Zlákali ho trampové,jimž
vymyslel titul " divocí skauti ".
Dodnes nikdo nevysvětlil, kde se v našich krajích vzal
fenomén trampování, který nikde jinde nemá obdoby. Když Bob
Hurikán psal počátkem 30.let slavné Dějiny trampingu, ani
jemu se nepodařilo přesvědčivě odhalit, proč se právě v
české kotlině zabydlel Divoký západ s jeho statečnými a
spravedlivými chlapíky.
Sám však u zrodu trampingu nestál, ale v roce 1919 se poprvé
se skauty dostal do Posázaví, a už tam zůstal. Záhy se
připojil k osadě Hurikán a její jméno přijal za svoje. Byl
tulákem, boxerem, písničkářem, novinářem, spisovatelem. S
kytarou doputoval až za polární kruh a naopak až do Orientu,
o kterém pak napsal knihu.
Na psacím stroji postaveném v osadě na pařezu se rodily i
jeho rodokapsy : Pobožný střelec , Děs Wyomingu, Toronto,
Průkopníci Arizony, Ztracená stopa, Kouzlo hašiše, Modrý běs
pouště, Texasští strelci, Šest šilinků, Třetí záloha, ale
také naučné knihy : Stopař Cassidy či Zálesák od Zlaté řeky.
A především tu sestavil pomyslný pomník trampskému světu -
Dějiny trampingu, kvůli kterým procestoval snad všechny ze
stovek prvorepublikových osad.
Paďourům navzdory
Tramping bral jako romantiku,
vzdor proti světu "paďourů" i jako návrat k přírodě a ke
svobodě, a to se vším patosem a zásadami, kterých se do
konce života držel. Navíc byl skvělý muzikant, řada jeho
písniček ho daleko přežila.
Rikatado, Caballeři, Západ
hoří, Starý šerif.... A taky Vinobraní na Purketově, složené
pro koncert který právě na Purketově uspořádal na podporu
nezaměstnaných kamarádů.
Dlužno dodat, že v té akci neviděl politiku, o které tvrdil,
že "do trampingu nesmí". Vedl spory s časopisem Tramp, který
podle něj šířil do hnutí levičáctví. Když v roce 1931
policejní prezident Kubát vydal výnos, který zakazoval
společné táboření chlapců a děvčat v jednom stanu, a policie
na trampy začala pořádat honičky, byl z těch, kdo se
bránili. Ale protestní shromáždění, na němž se v praze sešlo
na deset tisíc trampů, kritizoval - podle něj dopadlo
fiaskem právě proto, že ho levicoví novináři využili.
(Mimochodem, o zrušení Kubátova výnosu se nakonec zasloužil
jeden jediný tramp z libřického údolí, který policejní
šikanu proti své osobě hnal až k Nejvyššímu soudu.)
Termín popravy : 9.květen 1945
Byl založením rebelant, a co
víc, měl to tady moc rád. "Jó doma je doma",tu větu kdysi
tisíckrát napsal do dopisu, který poslal z Orientu své
mamince.Což byly zřejmě důvody, proč za 2.světové války
kolem sebe shromáždil Trampskou partyzánskou zimní brigádu.
Ta díky síti kamarádů fungovala od jihu Čech přes Chrudim až
k severu.
Na přelomu zimy a jara 1945 kdosi prásknul, že nad Sázavou
ve zřícenině Stará Dubá schovává Rusa. Na hvězdonický ranč
si pro Boba Hurikána přijelo gestapo. Řádili s pistolemi po
celém srubu, ale na to, že pod podlahou, po které chodili,
jsou uskladněny zbraně a munice, nepřišli. Hurikán dostal
trest smrti, rozsudek měl být vykonán 9.května. Spolu s
dalšími čekal na popravu v pankrácké věznici. Když ten den
ráno zarachotil ve dveřích klíč, stál na prahu ruský voják :
"Jste volní" oznámil jim.
Vrátil se na Zlatou řeku, ale iluze, že s ní vpluje zpět do
zlatých časů, brzy vyprchala. Po roce 1948 měl s rodokapsy o
spravedlivých a hrdinných chlapících Divokého západu utrum,
ostatně Lubomír Štrougal na jeho adresu později jasně řekl,
že "Bob Hurikán nám naši mládež kazit rozhodně nebude".
Počátkem 50.let tedy odešel na stavbu slapské přehrady.
Dělal tesaře, zedníka, betonáře...a znovu sáhl po psacím
stroji, aby zachytil náladu toho tvrdého prostředí. Když
stavba takřka končila, přijela skupinka prominentních
spisovatelů, mezi nimi Marie Majerová. Den se tam potulovala
a pak Majerová přišla za Hurikánem. "Bobečku, já taky udělám
knihu o přehradě". Rozzuřil se. "Nejdřív si vezměte lopaty a
koukejte tu s těmi lidmi žít". Ve srubu pak svůj rukopis
hodil do ohně.
Nabídli mu členství ve straně, odmítl.Ale jako osoba
nežádoucí už zůstal u těžké práce. Jezdil s partami
studnařů, pracoval na železnici, ale hlavně pořád žil ve
svém světě pravověrného trampa. Pro hnutí to byly těžké
časy. Osady sledovala STB, trampy na pražských nádražích
odchytávala policie, do dějin se zapsalo několik krvavých
potlachů, kde zasáhli Lidové milice. Přesto se tramping
vymítit nepodařilo. I za Bobem Hurikánem jezdili party
mladých kluků. Ctili ho jako ikonu, legendu, trampského
krále.Spatřovali v něm hrdinu romantického snu o
dobrodružství a svobodě, které bylo "zatraceně málo".
Zemřel v červnu 1965, bylo mu osmapadesát. Do strašnického
krematoria se s ním přišlo rozloučit na tisíc lidí, stáli až
venku na chodníku. O tak masovou účast se zasloužily
trampské tamtamy. Oficiální zprávička o Hurikánově smrti se
v novinách objevila až dva týdny po pohřbu. Jeho zatím
nepřekonané Dějiny trampingu vyšly jako Trampské zkazky v
roce 1933, v úplnosti pak v roce 1940. Jejich nové vydání
smělo znovu vyjít až v roce 1990.
Marie Homolová - mfdnes 21.4.2007
________________________________________________________________________
Historie dle
slov Šerifa Standy Jeřába - Čendy
Pár slov o založení osady, některá fakta z jejího plodného života, a při tom vzpomenout na kamarády a kamarádky, kteří stáli u jejího zrodu a dalšího života.
Osada Club Údolí Ticha patří k nejstarším osadám dolního
Posázaví, když její prokazatelné založení se datuje do roku
1927. V tomto roce byla založena v hotelu Tichý na Žižkově a
z dochovaného vyprávění to byla velká sešlost a po všech
stránkách i velmi náročná. Zakládali ji mladí kluci a
děvčata ve věku od 15ti do 25 ti let, kteří se znali z Prahy
a měli mimořádný zájem trávit svůj volný čas v přírodě.
K jejím zakladatelům patří legendární Rudla Pacovvský,
kterým byl i prvým šerifem osady. Výrazně se na založení
podíleli bratři Jeřábové, kteří pak zejména přispěli i ke
zdárnému chodu a rozvoji. Osady.Pomáhali také bratři
Hejmové, Karel Horák zvaný Hocky, Josef Novotný zvaný Scot,
Ada Burian, ale i děvčata jako např. Vlasta Koubková a
další.
První kolektiv spojovalo kromě radostí trampského života
především sportovní vyžití. Club Údolí Ticha disponoval
fotbalovým mužstvem, týmem hokejistů,řada osadníků pěstovala
atletiku, zde vzpomenu na Vencu Jelínka – Billa, někteří
boxovali, ale volejbal byl na osadě dominantní.
První chata na osadě vyrostla v roce 1926 a byl to Psinec a
to proto, že neměla dveře a do chaty se vstupovalo stejně
jako do psí boudy. Postupně se přišlo na to, že chata je
přece jen pohodlnější než stan, či spát pod širákem a další
chaty začaly vyrůstat. Umístěny byly vesměs kolem potoka,
který osadou protéká, či na břehu Sázavy.
Je pochopitelné, že osadníci s úctou vzhlíželi i směrem
k Třebsínu, kde bydle Pepa Heřman, majitel pozemků na
kterých chaty stály a dále pak kde byly i vyhlášené hospody
U Novotných, Jarouškova a později i U Dolejšů. Zde došlo
k navázání vřelého vztahu se známým konstruktérem letadel
Husníkem, jezdili jsem i někteří umělci jako např. herci
Černý a Vlasta Burian a tito všichni se stali určitými
mecenáši osady.
Po útlumu trampského života v období válečných let, osada po
válce rychle navázala na osadní dění 30tých let. Především
se musely opravit chaty, které byly vyrabovány a v řadě
případů i zdevastovány a to tak, že zachovány byly pouze
stěny.
Další osadníci se ujali organizování osadního života. Přišli
noví, jako Zdeněk Kudrna, Jarda Zlatník, Karel Barták, Kála
Mezera, Jarda Pohanka, Luboš Votánek či Mirek Chudomel.
Zapomenout nelze i na Pavla Sočavu, Dóďu, Jirku Cmírala a
Karla Kuklfašera.
Toto období patřilo éře volejbalu o čemž svědčí řada
získaných pohárů a cen. Na hřišti se začal hrát i tenis a
mohu konstatovat, že někdy se těžko rozhodovalo, který sport
dostane přednost. Přibývající léta otců vedly k předání
povinnosti docílit dobrých výsledků ve volejbalovém klání na
své děti.
Na hřišti byly pořádány i táboráky a zábavy, když
nezapomenutelné bylo např. rozloučení s kamarády Zdeňkem
Kudrnou, Jardou Zlatníkem při příležitosti jejich nástupu na
vojnu. Za zajímavost stojí připomenout i sehrání osadní
omladinou na hřišti divadelní hry o princezně Lidušce a
princi Jasoňovi. V tomto období zastával funkci šerifa
úspěšně Pepa Kadlec.
I v tomto období byly večery volných dnů tráveny
v Třebsínských restauracích, zejména pak U Novotných. Kromě
osazenstva této restaurace mi dovolte vzpomenouti na Marii
Bártovou, váženou obyvatelku Třebsína. Na velmi hezkých
večerech, nocích a zábavách strávených v uvedené restauraci
se významně podílela i kytarová skupina „Třebsínský
western“, ve které měli své místo i členové osady Club Údolí
Ticha. Věhlas pořádaných zábav přitáhl i známé umělce –
trampy, kdy na zábavách bylo možno spatřit Evu Olmerovou,
Waldemara Matušku, skupinu KTO, Jirku Halekala a další.
Ale bylo by špatné tvrdit, že osada zažívala pouze úspěchy.
Byla období kdy došlo i k výraznému útlumu v životě osady.
Vzpomenu doby mezi roky 1980 až 1988, kdy se nejen téměř nic
nedařilo, ale hlavně skoro nic nedělalo. Naštěstí se členové
osady dohodli, že do chat bude zavedena elektřina, což se
v rekordním čase v roce 1989 podařilo realizovat. Obrovské
úsilí vedlo i k opětovnému stmelení osady a ve zdárném
pokračování osadního života.
Osada Club Údolí Ticha se vždy úspěšně vypořádala s dobrým i špatným a má vnitřní sílu i do dalších let.
________________________________________________________________________
Výňatek
z článku v Lidových listech 17. května 1924
S prvními jarními dny
objevily se na pražských nádražích a parnících znovu
maškarády „cowboyů“ a divokých „skautů“ s noži v holínkách,
revolvery za pasem s nerozlučnými svými průvodkyněmi.
Současně počaly docházeti zprávy o jejich řádění na venkově,
koncem dubna vloupali se za noci do hradu v Kokoříně atd.
Bylo zřejmo, že jest nutno informovati veřejnost, což
učinily v těchto dnech Klub čsl.turistů, Svaz okrašl. Spolků
a Svaz skautů republiky československé. Ale provolání se
rychle zapomínají a věc je tak vážná, že nelze více otáleti
s nápravou. Obecenstvo, které trpí bezohledností „také
skautů“ ve vlacích a parnících, zahubuje si a ustoupí,
jejich počty rostou, jsou dnes již hanbou našeho hlavního
města a postrachem venkova i výletníků, zvláště mládeže.
Proto odhalujeme roušku s jejich života.
Veřejnost má pro ně opovržlivý název cowboyové nebo Indiáni.
Byl jsem několikráte mezi opravdovými Indiány, poznal jsem
zblízka i život cowboyů a mohu ubezpečiti naše obecenstvo,
že těžce křivdí oběma, když je srovnává s našimi divochy.
Dříve byl dobrý Indián jen mrtvý Indián, dnes jsou již
neškodní všichni. Cowboyové jsou sice výstřední, rádi někoho
poškádlí, ale základním rysem jejich povahy je bodrost,
smysl pro čest, poctivost. Život divochů u nás nejlépe
ilustrují jejich vlastní stanovy. Postrádají úplně
suchopárnost stanov jiných spolků a čtenář přečetl by je
jistě celé se zájmem, ale v krátkém článku nutno se omeziti
jen na některé výňatky. Zde ukázky z řádu, jež zovou hrdě
„Ústava osady Býčího oka.“
Z par. 1. a 2. ¨“Hlavou osady je šerif. Má právo navrhnouti
svého zástupce. Volí se 2/3 hlasů celé osady. Odznakem
šerifa je pěticípá hvězda. Je-li někdo nespokojen se
šerifem, musí vésti stížnost na šerifa na schůzi a podle
odhlasování může býti svržen polovinou hlasů přítomných.“
Je zajímavo, že v čele nestanoví si předsedu nebo vůdce ale
šerifa, soudce, vykonavatele rozsudků. Pro pěticípou hvězdu
mohl býti šerif řádným člověkem, ale to se tu nevyžaduje a
odstraňování nepohodlných šerifů je přímo školou demagogie.
Z par. 6. a 8. „Vznikne-li v osadě spor, je povinností
šerifa jakožto soudce rozhodnout, kdo je vinen. Osadník musí
trest odpykati a teprve, má-li trest odbytý, může vésti
stížnost“
Jak tato justice se provádí, mohou vypravovati ti, kdo
zacházejí v přírodě dále od vyšlapaných cest. Mladíci
svázaní v kozelec a zavěšeni do větví, nazí přivázáni ke
kmeni stromu s rozpjatýma pažema a nohama několik metrů nad
zemí, nejsou zvláštností.
Par. 11. „Používání zbraní v osadě a mimo osadu. Každý
návštěvník může míti jakoukoli zbraň, ať střelnou či jinou,
musí však ji používati pouze v případech nejnutnějších.
Chce-li stříleti pro zábavu, musí jíti od osady nebo
tábořiště dále a musí upozorniti na sebe, aby žádný osadník
nebo squaw nepřišli k úrazu. Před pitkou musí každý zbraň
schovati, aby v případě nepříčetnosti nedošlo k zranění.“
Par. 12. „ Oslavy (pitky). Alkohol není z osady vyloučen.
Může býti používán mezi dobou, avšak střídmě. Kdo by byl v
osadě mezi dobou nalezen ve stavu nepříčetném a činí
výtržnosti, stihne ho trest distancováním na jeden neb více
výletů. Oslavuje-li se ovšem něco (s vědomím osady a šerifa)
může každý osadník požíti libovolné množství alkoholu, dříve
musí se odložiti veškeré zbraně do pytlíku na vrbu.“
Jak zřejmo, znají stanovy jen jeden druh oslav, totiž
pitkami a proto bývají účastníci často ještě při návratu ve
vlacích opilí. Opatrnost se zbraní vyžadují stanovy jen vůči
osadníkům a nikoli k obecenstvu, jemuž proto také fičívají v
blízkosti osad koule nad hlavou.
Holky, které se účastní jejich výletů, zovou se po indiánsku
„Squaw“. Ustanovení o nich oprávnilo mne k titulu tohoto
článku. Uvádím je doslovně:
Par. 10. „Squaw“. Dle odhlasování smějí býti squaw účastníky
výletu. Majitel squaw nesmí být dotčen, pak-li se jiný
osadník baví s jeho squaw (bavení toto musí býti do určité
formy slušnosti). Pak-li vidí osadník, že S, naklání se na
stranu jiného, může vésti ihned stížnost šerifovi, který
podle potřeby zakročí. Squaw může býti přepuštěna. Majitel
squaw musí však prohlásiti předání na schůzi. Pak-li S. je v
osadě, nesmí zasahovati ani rozhodovati ve věcech osady se
týkajících. Tudíž je hlas kterékoli S. neplatným, i kdyby
byl příznivý. S.nesmí býti dána přednost v ničem před žádným
osadníkem, pouze s vědomím dotyčného. V případě nedostatku
místa (vzpoury mezi S. a osadníky – viz Vzpoury v osadě)
Squaw musí platiti veškeré své útraty a ne, aby za ni platil
osadník. Pak-li S.nějakým způsobem vystoupí proti osadě, je
povinností šerifa, aby na svolané schůzi dotyčnou squaw
zapověděl a tím ji vyloučil z osady.“ Tedy žena je těmto
divochům jen zbožím, které nemá práv, může býti dána jinému,
koná veškeré hrubé práce v osadě a slouží jim jako otrokyně.
Ovzduší Šmukýřky a pověstných mastných rohů z periférie
Prahy vane z paragrafů této ústavy.
Jak si počínají divoši v přírodě, o tom mohly by lesy v
okolí Prahy mnoho povídati. Pro ně neplatí zákazy. Strážce
pořádku hledí získat napřed alkoholem a tabákem, a když to
nejde po dobrém, hrozí zbraní. Došlo již i ke střelbě.
Spořádané oddíly skautské, které dbají pokynů hajných,
nemají v okolí Prahy pomalu kde tábořiti a uchylují se na
vyprahlé stráně, o něž výletník nezavadí, mezi tím, co
navázaná čeládka ničí kultury, zapaluje porost, poráží
stromy, hubí vzácné druhy české flory, poškozuje turistické
značky a stezky a svou nestydatostí a surovostí znemožňuje
slušným lidem pobyt v přírodě. Nezastaví se před ničím. Mám
doklad, že ani hřbitovy a mrtví nejsou před nimi jisti.
Líčiti podrobně jejich orgie při ohních a za noci, až po
chvíle vzájemného zhnusení a odporu, vymyká se možnosti
slušného listu, stejně jako reprodukovati ukázky písemné a
obrázkové z jejich deníků. Tu a tam ve světě bývají lokály k
takovým výstřednostem, ale nikde na světě na místech
přístupným i mládeži. Nejpřednější znalci výchovy
obdivovali, jak mistrně skauting dovedl využíti přirozenému
sklonu mládeže k romantice, k vážným výchovným účelům. Toho
u těchto divochů není. Léta interesu pro Indiány mají dávno
za sebou. Jsou to většinou lidé dospělí, kteří mají dost
peněz na tabák, alkohol i střelivo, rekrutují se z různých
vrstev a jsou dokladem poválečné zpustlosti u nás.
Antonín František Svojsík ( zakladatel skautingu).
________________________________________________________________________
Vyhláška zemského presidenta v Praze ze dne 9.dubna 1931 č.180236 ia 1931, 16-ai 1930, kterou se vyhlašují opatření proti výstřelkům campingu a trampingu.
Na základě
ustanovení článků 2 a 3 odst. 1., zákona ze dne 14.července
1927 č. 125 Sb.z. a n. o organisaci správy zakazují při
campingu a trampingu: Všeliké nepřístojné jednání nebo
chování na místech veřejných, nebo veřejně dostupných,
kterým se ruší neb ohrožuje veřejný pořádek, klid,
bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzuje
veřejné pohoršení zejména:
společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve
stanech, chatách a srubech – vyjímaje táboření rodinné -,
pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod
vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného,
dále nošení zbraní, zvláště zbraní zakázaných bez platného
zbrojního pasu a koupání na místech zakázaných.
Přestupky této vyhlášky, jejíž účinnost počíná dnem
vyhlášení, trestati budou – bez újmy soudního stíhání –
politické úřady I. stolice tresty na penězích od 10 Kč do
5000 Kč nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů.
________________________________________________________________________
Informační
oběžník Clubu údolí ticha č.3
vydáno dne 1.října 1939
BLÍŽÍ SE ZIMA
Poslední letní paprsek slunce se plouží po
osamělých březích řeky Sázavy. Jen několik sportovců se
ještě nechá zlákat slabě hřejícím sluncem a své otužilé tělo
smáčí v chladné vodě.
Nastává podzim v celé své kráse. Čas který nabádá, aby byly
činěny přípravy na zimu, která nám přináší zrovna tak hojný
požitek ze sportu, jako jaro a léto.
Proto kamarádi opravte svoje brusle, hockeyové hole, lyže a
jinou zimní výzbroj, aby jste měli vše připraveno
v náležitém pořádku. A až vás zima zavolá, obhajovali jste
barvy C.Ú.T. na poli sportovním tak úspěšně jako na jaře a
v létě.
Kamarádi pozor ! Který z vás chce pěstovati sport mužů, tj.
hockey,hlaste se každé úterý na schůzi u našeho sportovního
kapitána.
________________________________________________________________________
Úvod k článku z Rudého práva r.1950
Jak vznikalo Slapské dílo
Svatojánské proudy, vytvořené řekou Vltavou mezi hotelem Záhoří a městysem Štěchovice, platily právem vždy za nejromantičtější krajinu v blízkém okolí Prahy. Jejich mohutný hukot a víření zvěčnil v symfonické básni „Vltava“ nesmrtelný genius české hudby, Bedřich Smetana, a jiný skladatel – Josef Rozkošný, věnoval Svatojánským proudům dokonce celou operu.
V období mezi dvěma
válkami, kdy lidé před chmurnou skutečnost hospodářských
krizí, hladu a nezaměstnanosti utíkali k falešné romantice,
která měla pomoci zapomenout na neradostný život, se staly
Svatojánské proudy eldorádem tzv. trampů. V úborech
amerických pastevců dobytka – kovbojů – zpívali za doprovodu
kytary hloupé písničky o tom, jak „do osady přišla dívka“ a
žádala: „ Přestaňte, kamarádi, přestaňte jásat a hrát,“ a o
tom, že „dávno vychladly mé pistole“ a jiné nesmysly, které
měšťácká kultura rozšiřovala ze strachu, aby lidé nezačali
zpívat písně jiné, písně boje a vzdoru proti kapitalismu.
Přírodní romantika dravé řeky i falešná romantika písní byla
dnes vystřídána romantikou budování. Místo karikatur hrdinů,
pistolníků s kolty a sombrerem objevili se ve Svatojánských
proudech skuteční muži, jejichž zbraní je pneumatické
kladivo, kteří nejezdí na mustangu, ale na lokomotivě
úzkokolejné dráhy, a jejich statečnost je prostá jako život.
Místo ufňukaných snů o hrdinských skutcích se krajina u Slap
stala dějištěm hrdinské práce a budování. Přečtěte si, jak
vzniká slapské vodní dílo, jedna z největších přehrad, která
po svém dokončení dá závodům i vesnicím miliony
kilowatthodin a pomůže urychlit naši cestu k socialismu.
Ing. Jindřich Černý
:-) - velmi smutné pousmání ....
________________________________________________________________________
Ze starých kronik
Tramp
Tramp (tremp) anglicky tulák, bezcílný cestovatel pěšky. V nejnovější době název pro výletníky, pěstující pravidelný veekend a táboření v přírodě. Podle vzoru amerických. si evropští trampové osvojili různé zvyky a způsoby: zpěv kolem táborového ohně, chaty k občasnému pobytu, někde i organizaci tábora v osadu s šerifem v čele atd. Výstřelky trempského hnutí se potírají dohledem v lesích a na březích řek, prováděným zemským četnictvem nebo soukromým lesním zřízenectvem. České trampské hnutí vytvořilo i zvláštní argot, často groteskní (paďouři, fešule, potlach, táborák atd.) a vydává i vlastní časopisy.
Masarykův slovník naučný. Díl 7. Praha 1933
Motto:
Však kdo je zná, ten rád je má.
Toť trampové jsou, kluci bez vady,
oni jdou nocí temnou do vzdálené své osady...
Jarka Mottl, V záři červánků 1919
První partičky trampských průkopníků tábořily
po vzoru svých hrdinů z Mayových spisů a povídek Breta Harta
či Jacka Londona ve Svatojánských proudech už před
I.světovou válkou, právě sem tito mladíci pravidelně utíkali
z Prahy před jednotvárným životem do svého světa romantiky.
Ten jim dával oproti hromadným výpravám různých placených
organizací a spolků, jejichž členové byli sešněrovaní
předpisy a řády nebo rodinným výletům s rodiči přesně to, po
čem toužili. Pobyt v přírodě bez dohledu dospělých, vlastní
výběr kamarádů a volnost rozhodování dle vlastních pravidel.
Když u nás v roce 1914 A.F.Svojsík zavedl skauting,
přidávali se k nim většinou bývalí členové různých
skautských spolků. Některým vadila polovojenská kázeň a
výchova v duchu podivné měšťácké morálky, jiní prostě neměli
peníze na členství nebo skautským létům odrostli, proto
začali jezdit na své víkendové výpravy neorganizovaně - na
divoko. Tak pro ně vzniklo pojmenování, které vydrželo až do
30.let, divocí skauti. Sami si však vždy říkali trampové.
Společně s nimi trampovala i děvčata - squaw, což bylo ve
skautingu, který byl segregován podle pohlaví, zcela
nemožné. V červnu roku 1919 se v pražských kinech objevily
tehdy ještě němé americké seriálové filmy, které mládež
ihned očarovaly. Během promítací hodiny, kdy se uvádělo vždy
několik krátkých epizod, mohli na vlastní oči vidět daleké
krajiny, o kterých před tím jen četli. Především kovbojky
jako Červené eso, Býčí oko, Liberty nebo Texaský Jack, ve
kterých hrály tehdejší mužské a ženské světové filmové
hvězdy, se staly inspirací pro hromadný útěk mládeže z šedi
velkoměsta za romantikou dálek, i když jen kousek za Prahu.
V sobotu a neděli se na nově zakládaných trampských osadách
stávali ze studentů a učedníků drsní zálesáci, kovbojové a
dobrodruzi, snažící se být oblečeni a žít podle filmových
hrdinů z Divokého západu. Ze Svatojánských proudů se
trampování rychle rozšířilo po celém okolí Prahy a později
se tramping stal celorepublikovým fenoménem, ojedinělém ve
světě.
Osadníci
Nechtěj,
děvče, trampa nebo kovboje,
ani jeden není stálý v lásce.
Každý z nich má radši pračky,
souboje,
kde je život neustále v sázce.
Milují jen prérii, život
dobrodružný,
pro lásku se nehodí,
to není sport mužný…
Jenda Korda, Nechtěj, děvče, trampa nebo kovboje, 1929
V úplném začátku jezdili trampové do přírody ve starých kalhotách a saku s kšiltovkou na hlavě a pinglem přes rameno a nijak se nelišili od ostatních výletníků. Jakmile začaly být s rozvojem tisku dobrodružné romány ilustrovány a hlavně pak promítány filmové kovbojky, dal se tramp poznat podle oblečení na první pohled. Měl manžestrové kalhoty, na nich široké opasky s pochvami na zálesácké nože, většinou uzpůsobené kuchyňské. Přes kostkovanou košili s šátkem nesměla chybět také tátova vesta a na hlavě samozřejmě stetson, což byl upravený běžný plstěný nebo skautský klobouk. Takto ortodoxně zápaďácky oblečených part bylo velice málo, většina trampů se musela spokojit s tím, co měla staršího na sebe doma. O nějaké době kovbojské se proto nedá mluvit. Teprve po válce se dostaly do výprodeje rozličné vojenské přebytky, především našich legií a západních armád, a tak se mohl do přírody obléci každý podle toho, co mu vyhovovalo. Trampy zajímaly hlavně americké torny, zvané usárny, khaki blůzy a košile, pracovní kombinézy - overaly, stany a celty, klobouky, polní lahve, lopatky, ešusy, šálky a další v přírodě užitečné věci. V polovině 20.let už se vybavení pro táboření začalo také dovážet přímo z USA a Kanady, objevily se originál svetry, pulovry, kanadské kabáty, kvalitní nože a sekery, skladné vařiče, kotlíky a pánve, zkrátka plný tábornický sortiment. Na víkendy se začalo jezdit v čím dál praktičtějším oblečení, oblíbené se staly pumpky, v zimě se chodilo ve vysokých šněrovacích kožených botách - kanadkách, v létě v plátěných kedskách, na hlavách se nosily měkké klobouky a bílé námořnické kulaté čepičky. Trampující dívky se oblékaly mnohem střízlivěji, většinou nosily sportovní halenky a sukně, na hlavách měli dámské kloboučky. Když se na osadách začalo objevovat čím dál více děvčat, mnohý tramp do některé squaw zamiloval, později s ní oženil a pořídil potomky. Tak se trampský život pomalu měnil v rodinnou rekreaci a podle toho se přizpůsobilo i oblečení, které se zvolna přestávalo lišit od ostatních výletníků. A tak osadníci ve vytahaných teplákách, kteří jsou zachyceni na dobových fotografiích, trampy už moc nepřipomínají. S touto skutečností se ale někteří kamarádi a kamarádky nechtěli smířit, místo aby si také pořídili chatu nebo srub, pomalu opouštěli osady na Veliké řece a s tornou na zádech a kytarou přes rameno se vydali prozkoumávat vzdálenější kraje a pokračovali v divokém táboření. Právě díky této trampské odnoži tramping nesplynul s chatařením, a zachoval se do dnešní doby a jeho původní myšlenka stále žije. Pouze se změnilo oblečení a vybavení.
Na osadě
Motto:
Osada stará, je naše máma,
osada stará, neumře s
náma.
Ta
bude za sto let vyprávět až my budeme spát,
kterak ji měl každý rád…
Jarka Mottl, Osada stará
Život na osadách byl sice skromný, ale nic
nemohlo nahradit romantiku, kamarádského ducha a upřímné
veselí. Trampové se od ostatních milovníků přírody nelišili
pouze svým svérázným oblečením a chováním, ale především
krásným vztahem k sobě, protože je nespojovala výsada
některé společenské vrstvy. Jejich touhu po volnosti a
svobodě vyjadřovala také vlastní symbolika, která se
objevovala především na osadních vlajkách a znacích, kde
převažoval především woodcraft - kruh s rohy. Postupně si
vytvořili také řadu svých zvyků, jako volbu šerifa či
přijímání nových členů, ale hlavně tradici slezin a
potlachů. Oslovovali se přezdívkami, vytvořili si svůj
žargon a místní názvy si přejmenovali většinou podle svého.
Vznikali trampské anekdoty, kterými se kamarádi trefovali
sami do sebe, ale hlavně do paďourů, mastňáků a astrachánů,
jak říkali počestným rodinkám a nóbl výletníkům.
Kamarádi z jednotlivých osad se navzájem navštěvovali,
scházeli se při kytarách v hospůdkách v okolí nebo v
osadních klubovnách. Každou sobotu večer plály podél řek
táborové ohně, všude ozýval se smích a zněly trampské
písničky za doprovodu kytar. Nejprve se zpívali písničky
lidové, pak následovala vlastní slova na melodie dobových
šlágrů, ale potom už vznikaly původní trampské texty a
melodie. V 30.létech stala tato hudba sentimentální módou a
přestěhovala do repertoárů zábavních orchestrů, někteří
trampští autoři se zprofesionalizovali. Vycházely
gramofonové desky se "zaručeně trampskými písničkami", které
se rodily doslova přes noc. Tato doba naštěstí brzy
skončila, a trampská písnička zase se vrátila tam, kam vždy
patřila, na osady k
táborákům.
Přes den se osadníci věnovali zábavě a hlavně sportování,
pořádali vlastní klání a soutěže. Pěstovaly se především
druhy sportů méně náročné na vybavení. U žádné osady nesmělo
chybět volejbalové hřiště, pingpongový stůl se dal také
nějak dopravit, kanoe nebo kajak byly zároveň dopravními
prostředky. V zimě se na zasněžených stráních lyžovalo, na
zamrzlé řece se dalo bruslit i hrát hokej. Časem se
sportovci sdružovali v kluby, aby se mohli zúčastnit i
oficiálních soutěží, mnoho z nich reprezentovalo i
republiku. Čeští trampové dali světu úplně nový sport, u nás
populární nohejbal, ten jej však díky potlačování trampingu
po roce 1948 přijal pod názvem footbaltennis. Zlatá éra
trampingu tehdy vrcholila a po násilném přerušení okupací se
už od té doby nikdy v této formě nevrátila.
________________________________________________________________________
Kronika Posázavské stezky
Fenomén své doby. Cesta procházející naší
osadou.
Zpracováno dle pramenů :
SUA Praha, Fond Klubu Československých turistů, Časopis
turistů,
Věstníku KČST, M. Berka - Posázavský pacifik.
Čtěte zde.
________________________________________________________________________
Historická
pozvánka na potlach
osady Club údolí ticha
k 60. výročí založení osady
1987
________________________________________________________________________
Povídání o voroplavbě
na Sázavě
Článek naleznete zde.
_________________________________________________________________________
Hledači
pokladů, prospektoři, zlatokopové,
trampové, osadníci i pamětníci
Fenomén nalezeného Štechovického archivu je
již popsán celkem dopodrobna.
Co ale kopala v roce 1989 Československá Lidová Armáda na
Medníku?
Proč naše armáda kontrolovala a uzavírala tak veliký
prostor?
Proč v sedle Medníku, v hlubokých lesích budovala široké
štětové cesty?
Na tyto otázky i mnohé další odpovídá kniha:
Tajemství
Šumavského podzemí
autor: Antonín Kunc
nakladatelství: AOS Publishing
rok vydání: 2015
Ukázku z knihy naleznete zde.
_________________________________________________________________________
Napsali o nás
Martin Maršálek
Osadní toulky II.
Strana 61. a 62.
Vydavatelství Mladá fronta, Praha 2016.
Čtěte zde.
_________________________________________________________________________
Miroslav Berka - Posázavský Pacifik
Nakladatelství Dopravy a spojů (NADAS)
Praha 1991
Výstavba Posázavského Pacifiku: Jílové u Prahy - Skochovice str.42 až 54
Čtěte zde.
Historie trampingu na Zlaté řece
Čtěte zde.
_________________________________________________________________________
Historický bedekr
(Bedekr) Průvodce z roku 1905 Vás
přenese na palubu velkého pražského parníku,
a krásnou češtinou detailně popíše dnes už zmizelou, nebo
značně pozměněnou krajinu podél Velké řeky - Vltavy z Prahy
až do dalekých Štěchovic.
Druhý díl nabízí několik cest ze
Štěchovic k Hornímu slapu Svatojánských proudů,
a zláká vás na plavbu výletní lodicí (tzv. Biografem)
divokými peřejemi hlasitě hučícími v úzkém, hlubokém
skalnatém kaňonu zpět do Štěchovic.
Podotýkám - průvodce je z roku 1905 (publikován tedy před 117 lety)!
1. díl Z Prahy do Štechovic zde
2. díl Svatojánské proudy zde
_________________________________________________________________________
- Karlova
univerzita,
fakulta humanitních studií
autor: Tereza Patzenhauerová
Praha 2021
- Vznik a rozvoj
tramských osad
v údolí Zlatého kaňonu řeky Sázavy
Čtete zde
